Sniper Ghost Warrior 2

Sniper Ghost Warrior 2 – Recenze

24 marca, 2013 DF

Druhý díl akční střílečky o ostrostřelcích z nového prostředí a na novém enginu. Jak se vydařil?

Jelikož nyní začíná takové menší období herního sucha při čekání na nejnovější díl Bioshocku, rozhodli jsme se si v redakci sednout nad hrami, které jsme původně vlastně vůbec neměli v plánu recenzovat.

Jedním z těchto „restíků“ je i druhý díl arkádové střílečky Sniper: Ghost Warrior, jenž svého času vydávali a hlavně vyvíjeli do té doby skutečně nechvalně proslulí City Interactive, kteří si u hráčské a kritické obce (ne)kvalitou svých titulů vydobyli podobné jméno, jako Uwe Boll ve světě filmu. Jenže navzdory očekáváním dalšího propadáku se hráčům hra za ostřelovače v hustých džunglích latinské Ameriky docela líbila, Sniper se těšil na poměry City Interactive neskutečným prodejům, takže týmu nebránilo nic v tom, pomalu chystat druhé, tentokrát vyšším rozpočtem ozdobené pokračování.

V něm se společně vypravíme nejen do barmské džungle, ale i válkou zmítaného Sarajeva, či jinak klidného a zasněného pohoří Tibetu. Hráč se zmocní úlohy Cole Andersona, odstřelovače soukromých ozbrojených složek, jenž je vysílán na různá místa, aby tam zabil různé lidi. Povětšinou při tom spolupracuje s dalšími členy týmu, kteří oblast zajišťují ze země, zatímco náš hrdina si pod hráčovým vedením najde vyvýšený bod, z něhož poskytuje pěšákům palebnou podporu.

De facto 85% herní doby pak je o tom najít si tento bod (k němuž pochopitelně vede úzká koridorová cestička označená šipkou), zakleknout, a posléze už jen ostřelovat jednotlivé nepřátelské panáky, kteří našemu hrdinnému týmu stojí v cestě. Během prvních pár, mimochodem dost jednotvárných, misí se člověk tímto, později se stále opakujícím schémátkem ještě docela baví, později zábavu vystřídá nuda, jelikož průběh mise se stává v drtivé většině případů jasně předvídatelným a je vlastně lhostejné, zdali právě střílíte barmské guerilly se samopaly, či sarajevskou obsluhu protileteckého děla.

Paradoxně nejlepší zůstávají infiltrační pasáže, kdy se plížíte kolem nic netušících vojáků, přičemž je jen na vás, zda-li se rozhodnete pro tichý a bezproblémový postup, či jednoho po druhém vyvraždíte ve hrách již klasickým stealth killem (ano, i zde se provádí stiskem tlačítka E). Kdo čekal realistický simulátor ostřelovače, je zde pochopitelně na špatné adrese, Ghost Warrior 2 se nikterak netají svým zabřednutím do vod moderních MMS, takže hlášky a úkony, na něž jsou hráči zvyklí ze svého oblíbeného Call of Duty, jsou zde na denním pořádku.

Balistika sice ve hře jistou roli hraje, ale pro občasné hráče a příznivce arkád tvůrci přichystali klasické „stiskni Shift, abys zadržel dech„, přičemž v tomto módu se ještě ukáže pomocná retikule, která označí přesné místo, kam se má hráč trefit.

Takže de facto jediné, co musíte dělat, je čekat, až se vám „nabije“ zadržení dechu a vůbec netřeba mířit, hra to udělá za vás. Ve sniperském titulu úžasné. Na druhé straně, vzpomeňme na konkurenta Sniper Elite 2, tam bylo něco podobného také – a já se stále ptám proč.

Zbývá tak zahrát si hru na obtížnost hard, (kde tento aimbot přítomen není), což koneckonců všichni fanoušci původní hry dělali již minule. S minulým dílem má hra podobností koneckonců více než dost – totiž opět naprosto dementní, přebujelé, či naopak zpomalené AI, kdy, jakmile se jedinkrát netrefíte, jde po vás ihned celý tábor – a to i na místech, odkud by vás ze svých pozic nikdy nemohli spatřit, zvláště v případě, kdy neviděli zášleh hlavně. Se svými automaty pak střílejí bravurně i na vzdálenost dvě stě metrů a dále, takže Vilém Tell či pan Robin ze Sherwoodu by s nimi ve vzájemném měření sil neměli ani tu nejmenší šanci.

Jindy se však nepřítel naopak zasekne o překážku, jen tak stojí a prohlíží si špičky bot, to abyste jej snad lépe zasáhli, což působí skutečně komicky, zvláště v kontrastu k výše popsaným situacím. Ani náhodou jej nenapadne se krýt a když už, rozhodně nemá ambice vám, podobně jako nepřátelé v Crysis 2 padnout do zad, pokud tedy zrovna v houfu nesprintuje k vaší pozici. Jednoduše AI je opět na dosti špatné úrovni, což je u podobně orientované hry jen obtížně přehlédnutelné mínus.

Navíc, vaše postava opět vydrží dosti proměnlivé poškození, takže někdy jako správný americký hrdina snese půl zásobníku, někdy se po jednom náboji kácí k zemi. Celková nevyváženost mi v průběhu hraní pila krev a člověk si nikdy nemohl být jistý, zdali je již potřeba užít některou z  lékárniček, které nacházíte všude možně po světě (i na naprosto nepochopitelných místech), či ještě možný neúspěch nějak ustojíte. Škoda.

Jedním z největších trumfů hry pak mělo být použití poslední, tedy třetí verze slovutného CryEngine. Ano, poznamenáváte správně, ten byl použit k vykouzlení výjimečné vizuální podívané v Crysis 3. Je jasné, že s enginem nejlépe umí vždy jeho tvůrci, takže nejspíše nikdo nečekal, že Sniper bude s Crysis po této stránce na srovnatelné úrovni. To určitě ne.

Ale to, jak Ghost Warrior 2 nakonec na tomto bezesporu vynikajícím a technicky pokročilém enginu vypadá, je místy skutečně tristní. Nejen, že textury jsou obecně v mizerném rozlišení, ale například s objekty na horizontu si autoři nedělali těžkou hlavu vůbec, a společně se tak místy vrátíme někam zpět do roku 2003. Kolem se vyskytující obrázky nejspíše hovoří za vše.

Jindy se však grafické zpracování drží vážně srdnatě, jako při přechodu ze Sarajeva do Tibetu, kde autoři vykouzlí nejlépe vypadající scenérie ve hře. Jen škoda, že naši snipeři mají na sobě stejné camo, jako předtím v džungli, možná by se do tibetských hor hodilo spíše než tráva něco šedého. Ale to jsou detaily, byť i ty člověk musí brát při hodnocení v potaz.

Jednoduše grafická stránka hry je maximálně průměrná a odkáže ke spíše budgetovějšímu původu hry.On ani nebyl čas na takový ten závěrečný „polish“, takže místy máte pocit, že vám něco podstatného uniká. Což rozhodně není klasický teroristicko-klaďasovský příběh, ale spíše větší množství různých bugů a vtipných situací, či v neposlední řadě problikávající objekty a občas nefungující nasvícení scény, včetně olejovitého chování zdejší vodní hladiny. Nu, ale pojďme dále.

Hra totiž pochopitelně přichystá i dnes u větších her snad již povinný multiplayerový mód, jenž v době psaní této recenze čítal pouhé dvě mapy. Já osobně jsem byl poněkud zaražen, jelikož zvláště z počátku servery zely prázdnotou. Posléze se přeci jen nějaký ten človíček připojil, ale dovolím si tvrdit, že na rozdíl od jiných MMS provařených titulů nebude mít Sniper nikdy větší fanouškovskou základnu.

Ne snad, že by hra v až 12 hráčích na jedné mapě nebyla zábavná a jistě je fajn občas prohnat hlavy vašich protivníků kulí, ale v dnešní době mají kupující raději spíše non stop arkádovou akci, či masové souboje o stovkách a tisících hráčích – jedno jim však nabídne Call Of Duty a Battlefield a to druhé Planetside. Chápete správně, že pro spíše pomalejší, komorní multiplayer na trhu není příliš místa a on upřímně multiplayer Snipera ani nic extra nenabízí – jednoduše neurazí, nenadchne.

Průměrný multiplayer pěkně dokresluje veskrze průměrně zpracovanou hru se čtyři hodiny trvající hlavní kampaní, jež sice, pravda, vykrádá Call of Duty kde se dá (včetně stylu videí mezi misemi, fontem písma, či animacemi i jednotlivými situacemi), přičemž bullet-cam si vypůjčila ze Sniper Elite, ale vlastně – a to je na tom ta největší legrace – sama o sobě není zase až tak mizerná a v rámci modern military shooter se jedná o jakýsi mírně horší standard. Ona se  vlastně, když se to vezme kolem a kolem, hraje i lépe, než Medal of Honor Warfighter, což jen dokresluje „kvalitu“ posledního dílu MOH.

Co určitě musím ze své recenzentské sesle ocenit, je snaha přinést hráčům kvalitnější hru, která je vidět oproti dílu minulému vlastně na všem – například hudba a hlavně dabing jsou na o 200% lepší úrovni, je očividné, že City do hry vložili nejen naději, ale i kapitál, což je jistě v dnešní době, kdy některé hry běží na enginu z roku 1999 (nebudeme ukazovat prstem) více, než pozitivní.

Pokud příště vývojáři ještě vezmou rozum do hrsti, stanoví si přesné priority a pokusí se o originálnější, svojský přístup k žánru, bude se vlastně jednat o poměrně dobrou hru na odreagování, kterou zapnete ve chvílích odpočinku od kvalitnějších titulů. Jen škoda oné zmiňované nevyváženosti celého zážitku, který se odrazil nejen v hratelnosti, ale třeba i grafice, či příběhových pasážích včetně animací. Sniper Ghost Warrior 2 by nakonec mohla být velice dobrá hra, kdyby se jí bývalo věnovalo více pozornosti a hlavně času při vývoji.

Takhle zůstala trčet kdesi na půli cesty a tomu odpovídá i naše hodnocení. Každopádně jsem zvědav na třetí díl a pokud hru uvidíte v nějaké dobré akci, rozhodně si ji kupte, za stovku, maximálně dvě se už jedná o veskrze férový, pohodový kup.

Páči sa ti článok? Podpor nás na Patreone. Ďakujeme.